Vedení účetnictví Praha, Brno, Bratislava, Wien, Warszawa

Kompletní účetní servis a služby daňového poradce.
Vedení účetnictví, daňové poradenství ,zpracování mezd, roční uzávěrky a další účetní služby.

I v invalidním důchodu je práce přirozenou a často také nutnou součástí života

Datum článku: 11. 01. 2022

Je velkou chybou a v podvědomí společnosti ještě stále hojně přetrvávajícím mýtem, že lidé s invalidním důchodem jsou automaticky lidé nepracující, kteří si vůbec nemohou či dokonce nesmí prostředky na životní potřeby získávat vlastním přičiněním tedy zaměstnáním, podnikáním. Pro nejednoho člověka s invalidním důchodem bývá práce nutností nejen z ekonomických důvodů.

Výkon práce v invalidním důchodu je vždy spojen s nějakým snížením pracovních schopnosti, ale pracovat je nutné zvláště při prvním a druhém stupni omezení čili invalidity

Jak je řečeno v úvodu, pracovní aktivita je přirozenou a ve většině případů i nutnou součástí života téměř každého lidského jedince. Hlavním úkolem pracovní aktivity je samozřejmě získávání prostředků k živobytí. Dalším posláním práce je rozvoj vlastních schopností a dovedností a vytváření hodnot sloužících nejen jedinci, ale celé společnosti k jejímu udržení i rozvoji. Práce je také vždy úzce spjata s psychickým vývojem jedince a tento vývoj posiluje a rozvíjí. Vše výše uvedené platí jak pro člověka v plném fyzickém a psychickém zdraví, tak i pro člověka s nějakým zdravotním omezením

Pokud člověk má již od dětství, nebo dojde během života nějakému omezení jeho duševních či tělesných schopností v důsledku nějakých zdravotních komplikací způsobených dlouhodobým onemocněním, úrazem, či vrozeným postižením má takový jedinec samozřejmě ze zákona o sociálním zabezpečení právo na podporu formou sociálního zabezpečení a invalidního důchodu, ale neznamená to automaticky, že daný člověk nutně nebude či nesmí pracovat.

Jak je, však řečeno invalidní důchod je forma podpory ztížených podmínek, které takový jedinec vždy v nějaké míře má právě při hledání pracovního a mnohdy i sociálního a společenského uplatnění. Nárok na invalidní důchod není u nikoho automatickou záležitostí. Vždy musí být splněny určité podmínky, zejména právě prokázaný a doložený pokles pracovních schopností zdravotního charakteru, který jedinci omezuje možnost nebo v určitých případech nedovoluje získávat si finanční prostředky i uspokojovat životní potřeby vlastní pracovní aktivitou.

Nárok na invalidní důchod je vždy u každého jedince individuálně hodnocen zvažován. Rozhodnutí o invalidním důchodu je vydáváno jen na základě odborného lékařského posudku vydávaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo z rozhodnutí příslušného orgánu.

Nárok na některý ze stupňů invalidního důchodu vzniká, jestliže výše uvedený lékařský posudek prokazuje, že pracovní schopnost zaměstnance je v důsledku dlouhodobě případně trvale nepříznivého zdravotního stavu snížena o určité procento proti zdravé populaci.

Na invalidní důchod prvního stupně vznikne člověku nárok při poklesu pracovních schopností o 35 až 40 procent.

Na druhý stupeň invalidního důchodu vznikne nárok, když odborný posudek prokazuje, že pracovní schopnost je vlivem nepříznivého zdravotního stavu dlouhodobě či trvale snížena o 50 až 69 procent.

Na třetí stupeň invalidního důchodu vznikne nárok, pokud pracovní schopnost poklesne nebo je trvale snížena o více než 70 procent.

Pro úplnost je nutné dodat, že již několik let je zde také důchod pro invaliditu takzvaně ve čtvrtém stupni závislosti jedince na péči, kde však pro nejvyšší míru zdravotního postižení jedince, který je zcela závislý na péči druhých osob nelze již hovořit o snížení, poklesu pracovní činnosti, ale je zde většinou úplná či mizivá schopnost pracovní aktivity. Proto se z hlediska pracovní aktivity a jejího hodnocení rozlišují pouze tři stupně invalidity. Ale z hlediska míry závislosti zdravotně znevýhodněného jedince na péči dalších osob se rozlišují čtyři stupně závislosti od lehké závislosti přes středně těžkou a těžkou závislost až k úplné závislosti na péči okolí.

Ve většině případů kromě invalidních důchodů z mládí je pro nárok na důchod potřebné dosáhnout i určitou dobu hrazeného sociálního pojištění

Kromě zdravotního znevýhodnění a poklesu schopnosti pracovat je třeba pro nárok na invalidní důchod ve většině případů, splňovat i podmínku, že žadatel dosáhl alespoň nějakou potřebnou dobu odváděného sociálního pojištění, Potřebná doba pojištění k nároku na invalidní důchod se zjišťuje z doby ještě před vznikem invalidity. Délka potřebné doby pojištění vždy záleží na věku žadatele o invalidní důchod.

Jsou samozřejmě i případy, kdy rozhodnutí o invalidním důchodu musí vycházet z jiných kritérií, protože dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vznikl u osoby v dětství či mládí tedy ještě před dosažením 18 let věku a taková osoba nemohla být účastna na sociálním pojištění buď vůbec, nebo po potřebnou dobu. Nárok na invalidní důchod zde vzniká nejdříve od 18 let věku a musí zde být shledáno těžké zdravotní poškození invalidity třetího stupně.

U invalidních důchodů prvního i druhého stupně je pro jejich přiznání nezbytné, aby žadatel měl kromě zdravotního znevýhodnění také uhrazenu potřebnou dobu pojištění. I pro přiznání důchodu třetího stupně pokud se nejedná o pracovní úraz, nemoc z povolání či invaliditu vzniklou v mládí před 18 rokem života je potřebná doba pojištění alespoň pět let v posledních deseti letech před vznikem invalidity.

U přiznaných důchodů prvního a druhého stupně se jednoznačně počítá s další pracovní aktivitou důchodce i jeho dalším odvodem sociálního pojištění

Snížení pracovních schopností u přiznaných invalidních důchodů prvního a druhého stupně neomezuje pracovní aktivity jedince v takové míře, aby nemohl pracovat za celkem běžných drobně pracovních podmínek a alespoň si k důchodu přivydělat a zároveň být i účasten sociálního pojištění. Při přiznání invalidních důchodů prvního a druhého stupně se tedy předpokládá, že jedinec pracovat bude, bude si alespoň částečně zajišťovat finanční prostředky vlastní prací zaměstnáním či podnikáním a bude také účasten na odvodu sociálního pojištění. Invalidní důchody prvního i druhého stupně jsou velmi nízké a sociální pojištění za dané osoby neřeší stát ani žádná instituce, ale musí se samy starat, aby toto pojistné odváděly kvůli dalšímu sociálnímu zabezpečení, dávkám z nemocenského pojištění i kvůli nároku na budoucí starobní důchod.

Pracovat je možné i s důchodem třetího stupně pokud to dovolí zdravotní stav

Pracovat je možné a výhodné i při přiznaném důchodu třetího stupně, žádné zákonné ustanovení práci při daném stupni postižení nezakazuje ani neomezuje výdělek. Pokud je, však člověku přiznán invalidní důchod třetího stupně jeho pracovní schopnosti musí poklesnout o 70 procent nebo více proti normálu. Uvedené znamená, že taková osoba sice může pracovat, ale už nutně bude potřebovat k práci zvláštní podmínky zohledňující ve velké míře zdravotní stav. Důchody třetího stupně jsou proto vyšší a měli by pokrývat většinu alespoň základních životních potřeb, pokud zdravotní stav jedince pracovní aktivitu nedovolí. Sociální pojištění mají tito lidé, pokud nepracují řešeno přímo z invalidního důchodu.

Na kratší pracovní dobu při invalidním důchodu zákonný nárok není, ale je možné si ji se zaměstnavatelem vyjednat

Další častou mylnou domněnkou je to, že pracující invalidní důchodce má nárok na úpravu pracovní doby čili kratší pracovní dobu. Žádný takový automatický nárok ze zákona není. Je možné se na úpravě pracovní doby zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli, a pokud bude uvedená úprava podmínek v písemné formě součástí pracovní smlouvy, bude pro obě strany smluvního pracovního vztahu závazná. Ale vždy v dané věci bude záležet na ochotě zaměstnavatele.