Odpovědnost za škodu způsobenou třetí osobě prací pro zaměstnavatele není na zaměstnanci
Pokud zaměstnanec způsobí prací pro zaměstnavatele u zákazníka škodu, bylo by mnoho zaměstnavatelů rádo, aby se daný zaměstnanec na úhradě dané škody přinejmenším podílel, jenže právo má na věc trochu jiný názor. Odpovědnost na zaměstnanci v daném případě neleží a zákazník nemůže po daném zaměstnanci vyžadovat, aby škodu nahradil.
S odpovědností zaměstnance za způsobenou škodu u zákazníka to není snadné a zaměstnanec ji vůči většinou zákazníkovi nemá
Zaměstnanec konající práci pro zaměstnavatele, ať už danou práci koná přímo na pracovišti nebo u zákazníka svého zaměstnavatele má samozřejmě vždy povinnost pracovat a chovat se tak, aby nezpůsobil zákazníkovi a samozřejmě ani zaměstnavateli škodu případně hrozící škodě zabránil. Jenže, co když k takové škodě přece jen dojde? Může zákazník žádat náhradu dané škody přímo po onom zaměstnanci, nebo se musí náhrady domáhat u zaměstnavatele? A co zaměstnavatel, může po zaměstnanci, žádat, aby zákazníkovi škodu nahradil?
Obecně k povinnosti zaměstnance nahradit škodu zákoník práce stanoví, že zaměstnanec je povinen nahradit škodu svému zaměstnavateli, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním těchto úkolů. Následně zákoník práce taktéž stanoví, že pokud k dané škodě došlo též porušením povinností zaměstnavatele čili že svůj podíl na škodě má i sám zaměstnavatel, odpovědnost zaměstnance nahradit škodu je v omezené míře. Samozřejmě je zde téměř vždy povinnost zaměstnavatele prokázat zavinění škody zaměstnancem. Tato povinnost prokázání škody se nevztahuje k odpovědnosti za škodu na svěřených hodnotách § 251 až 255 zákoníku práce, kde je odpovědnost zaměstnance za škodu automaticky ve chvíli, kdy ji zaměstnanec přijme. Až potud je situace celkem jasná. Jenže jak je to právě s odpovědností zaměstnance, pokud tento zaměstnanec při výkonu práce pro zaměstnavatele způsobí škodu zákazníkovi. Předpokládá se přece, že zaměstnanec je svéprávnou poučenou osobou, která jak je řečeno výše má povinnost chovat se při práci, tak aby škodu nezpůsobila.
Jak je, však řečeno výše u škody způsobené zaměstnancem zákazníkovi zaměstnavatele tedy třetí osobě při výkonu pracovních povinností vstupuje do záležitosti ohledně odpovědnosti za škodu, nejen ustanovení zákoníku práce ale také občanský zákoník a jeho § 2914, který jednak stanoví, že kdo své činnosti použije při plnění úkolů zmocněnce, zaměstnance či jiného pomocníka, hradí škodu jím způsobenou, jako by ji způsobil sám. Hned následující věta téhož zákona však stanoví, že pokud se někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka, a tedy za určitých okolností by za určitých okolností takový zaměstnanec mohl mít i samostatnou odpovědnost za škodu, kterou způsobí.
Nejednou se uvedené ustanovení takto vnímá a nejeden zákazník se snaží domoci u soudů škody přímo po zaměstnanci čili pracovníkovi, který úkol prováděl a škodu způsobil. Jenže po zaměstnanci, i když škodu při práci pro zaměstnavatele způsobil, se poškozený zákazník náhrady většinou nedomůže, protože to není možné a musí se domáhat u zaměstnavatele daného pracovníka.
Zaměstnanci mají v situacích osoby podřízené zaměstnavateli zaručenu vysokou ochranu zákoníkem práce i pro případ odpovědnosti za škodu
Pokud zaměstnanec při plnění pracovních úkolů pro svého zaměstnavatele způsobí škodu třetí osobě, má za uvedenou škodu dané třetí osobě odpovědnost zaměstnavatel a zaměstnanci nevzniká povinnost k náhradě škody uvedené třetí osobě. Takové stanovisko vynesl v nedávné době přímo Nejvyšší soud ČR, když se zákazník delší dobu domáhal u různých soudů náhrady škody po zaměstnanci zaměstnavatele i zaměstnavateli samotném, když mu nebyla vrácena věc, kterou zaměstnanec odvezl k opravě vozem zaměstnavatele do sídla tohoto zaměstnavatele.
Zákazník samozřejmě má v daném případě právo domáhat se způsobené škody, ale může svůj nárok uplatňovat jedině po zaměstnavateli uvedeného zaměstnance a nikoli po zaměstnanci.
Zaměstnanec má totiž v daném případě zvláštní postavení, které mu zaručuje vysokou zákonnou ochranu právě z hlediska žádosti třetích osob o náhradu škody. Vždy pokud je zaměstnanec při plnění pracovních úkolů pro svého zaměstnavatele v závislém postavení vůči zaměstnavateli a jeho jménem vykonává v podřízeném postavení práci zaměstnavatelem uloženou, čili zaměstnavatel jeho činnost řídí, odpovědnost za případnou škodu způsobenou třetí osobě čili zákazníkovi má vždy zaměstnavatel.
Právo zde totiž dává zvýšenou ochranu zaměstnanci právě proto, že je v podřízeném postavení čili plní uložený úkol, nerozhoduje, ale podléhá v daném případě rozhodovací vůli zaměstnavatele. Za případnou újmu způsobenou tímto zaměstnancem třetí osobě při výkonu pracovních povinností odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by tuto újmu způsobil tento zaměstnavatel sám. Uvedené podřízené postavení zaměstnance při práci a tudíž i to že v něm má právo na vysokou ochranu musí být akceptováno i v souvislosti s výše uvedeným § 2914 a výklad daného ustanovení musí být vždy takový, že odpovědnost za škodu leží na zaměstnavateli, protože ten odpovídá za osobu zaměstnance, jehož úkolem pověří.
Podobné články
Nemocenská při zkráceném úvazku je většinou nižší než při plném nasazení
Práce na částečný úvazek je pro mnohé lidi přitažlivou alternativou, která umožňuje lépe skloubit profesní…
Více informací
Nahlašování dohod o provedení práce od července 2024
V současné době se mnoho zaměstnavatelů potýká s nejasnostmi ohledně povinnosti nahlašování dohod o provedení…
Více informací
Úprava zaměstnání na dohody bude mít nakonec snesitelnější podmínky, než se původně plánovalo
Dne 17. dubna 2024 došlo ve Sněmovně České republiky k významnému rozhodnutí, které ovlivní pracovní podmínky…
Více informací
V oblasti DPH se od roku 2025 chystá hned několik důležitých změn
Od začátku roku 2025 vstoupí v platnost klíčová novelizace zákona o DPH, která přináší široké spektrum změn,…
Více informací
