Zaměstnavatel musí u zaměstnanců správně stanovit a dodržovat dobu odpočinku nejen u směn

Jak asi většina z nás minimálně tuší, tak každý zaměstnavatel má zákonem stanovenu vůči svým zaměstnancům řadu povinností, jejichž dodržování si musí pečlivě hlídat. Jednou z těchto zásadních povinností je i správné stanovení a nastavení doby odpočinku všem zaměstnancům, tak, aby byla dodržena všechna ustanovení zákoníku práce, která se doby odpočinku týkají, ale hlavně aby naopak nedostatečným odpočinkem nebylo ohrožováno zdraví zaměstnanců.

Dobu odpočinku zaměstnanců nesmí žádný zaměstnavatel podceňovat a musí ji všem zaměstnancům ve všech profesích rozvrhnout tak, aby odpovídala nařízení zákona a plnila své klíčové regenerační poslání

Doba odpočinku je nezbytně nutnou součástí výkonu práce v jakékoli profesi. Odpočinek je nezbytný pro obnovení fyzických i psychických sil a pro správné fungování organismu. Nedodržování odpočinku po delší dobu způsobuje i nevratné poškození zdraví.

Z výše uvedených důvodů stanoví jednoznačná pravidla ohledně doby odpočinku jako nezbytné součásti pracovního procesu jak zákon 262/2006 čili zákoník práce, tak i zákony EU. Každý zaměstnavatel si musí být vždy vědom toho, že nedodržování těchto zákonů pro něho  může mít velmi dalekosáhlé právní důsledky od pokut za nedodržování zákonů, až po povinnost náhrady škody za případné poškození zdraví zaměstnance.

Je zákonnou povinností každého zaměstnavatele nastavit pracovní rozvrh svých zaměstnanců tak, aby vždy měli alespoň minimální nepřetržitou dobu odpočinku jak mezi dvěma směnami, tak musí být nepřetržitý odpočinek i v pracovních týdnech.

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami má zákonem stanovený minimální počet hodin pro dospělé i nezletilé zaměstnance a zákonem je pevně stanoveno i to jak postupovat v případě nezbytně nutného zkrácení tohoto času

Dobu odpočinku mezi směnami nemůže zaměstnavatel zaměstnancům stanovit podle své vůle, ale musí postupovat vždy podle nastavení zákoníku práce a jeho paragrafů 90 a 90a. Může nastat také situace, kdy je nevyhnutelně nutné zákonem určenou dobu odpočinku ještě zkrátit. Při uvedeném krácení je pak nezbytné dávat ještě větší pozor na zákon, protože pod určitou hranici se při stanovení doby odpočinku jít už zkrátka nikdy nesmí. A také je vždy třeba pamatovat na to, že zkrácení je třeba následně kompenzovat nastavením.

Ve svém § 90 zákoník práce jednoznačně určuje, že zaměstnavatel je vždy povinen rozvrhnout pracovní směny všem zaměstnancům tak, aby každý dospělý zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem směny následující dobu nepřetržitého odpočinku alespoň 11 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Pro zaměstnance mladší 18 let pak zákon stanoví dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami delší na alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin.

Ve svém následujícím odstavci pak § 90 zákona pamatuje právě na pravidla, když je nezbytné výše uvedený odpočinek mezi směnami zkrátit, protože to vyžadují specifika dané profese, naléhavost práce nebo mimořádně nastalá situace.

Výše uvedená doba odpočinku mezi směnami může tedy být, pokud to prokazatelně nutně vyžaduje výkon profese nebo závažnost situace, zkrácena jen na 8 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Zákoník zde však přesně stanoví situace, při  nichž může být uvedené zkrácení použito, což znamená, že v jiných případech odpočinek mezi směnami zkracovat nelze.

K uvedenému zkrácení odpočinku může zaměstnavatel přistoupit například:

v nepřetržitých provozech při nerovnoměrně rozvržené pracovní době a nutné práci přesčas,

při poskytování služeb obyvatelstvu,

ve veřejném stravování,

v kulturních zařízeních,

ve zdravotnických zařízeních

v zařízeních sociálních služeb,

při práci v zemědělství nebo

v případě výkonu naléhavých opravných prací či

při živelných událostech, kdy je prioritní nasadit síly k ochraně životů a zdraví.

Pokud zaměstnavatel musí z výše uvedených důvodů přistoupit ke zkrácení doby odpočinku mezi směnami, musí současně myslet i na to, že následně je nutné deficit zaměstnancům vyrovnat a následující odpočinek, těmto zaměstnancům musí být prodloužen o dobu předchozího zkrácení. Další nutné zákonné pravidlo je, že zaměstnancům mladším 18 let nesmí být doba odpočinku mezi směnami krácena vůbec. Platí tedy, že pokud má zaměstnavatel zaměstnance mladší 18 let, musí pamatovat na to, že tito zaměstnanci musí mít mezi koncem jedné a začátkem následující směny dobu nepřetržitého odpočinku oněch alespoň 12 hodin po sobě jdoucích.

V případě prací v zemědělství lze náhradu za zkrácený odpočinek mezi směnami mírně odložit

I pracovníkům v zemědělství se musí ze zákona dostat odpočinku mezi směnami. Jenže protože zvláště sezónní práce v zemědělství mají svá přírodou nastavená specifika, kterým se člověk musí přizpůsobovat, pamatuje na to i zákoník práce ohledně pravidel odpočinku mezi směnami.

Konkrétně § 90a k dané záležitosti stanoví, že pokud dochází ke zkrácení doby nepřetržitého odpočinku mezi směnami u pracovníka staršího 18 let při výkonu sezonních prací v zemědělství, může být náhrada za tento zkrácený odpočinek poskytnuta tomuto zaměstnanci v období následujících 3 týdnů. Nahrazení zkráceného odpočinku tudíž nemusí být ihned v následující směně, jako je to v případě jiných prací, ale lze jej přiměřeně posunout a poskytnout v oné době následujících tří týdnů.

Nepřetržitý odpočinek v týdnu musí být alespoň 35 hodin a u mladistvých zaměstnanců to musí být 48 hodin během jednoho pracovního týdne

Zaměstnanec musí mít tedy ze zákona odpočinek mezi jednotlivými pracovními směnami, ale současně musí mít zaručen také alespoň minimální dobu odpočinku v jednotlivých pracovních týdnech.

Také doba nepřetržitého odpočinku v týdnu je stanovena zákonem a zaměstnavatelé si opět musí hlídat její nastavení i dodržování a opět je zde prodloužení pro zaměstnance mladší 18 let i specifika v případě zaměstnanců v zemědělství..

Paragraf 92 zákoníku práce tedy zaměstnavatelům stanoví další povinnosti ohledně nepřetržitého odpočinku zaměstnanců. Jedná se o dobu nepřetržitého odpočinku v pracovním týdnu. I zde je zákonem určen minimální počet hodin, kterého se zaměstnanci musí dostat v každém týdnu.

Výše uvedený paragraf tedy určuje, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu zaměstnancům tak, aby každý dospělý zaměstnanec měl alespoň 35 hodin nepřetržitého odpočinku v pracovním týdnu. Pro mladistvého zaměstnance je nutné pracovní dobu rozvrhnout tak, aby měl dobu nepřetržitého odpočinku alespoň 48 hodin v týdnu.

A opět je třeba na povinný nepřetržitý odpočinek v pracovním týdnu pomatovat i u zaměstnanců v nepřetržitých provozech, kde práci nelze přerušit. V uvedených provozech však hraje odpočinek zaměstnance ještě zásadnější roli a musí být zaručeno, že doba nepřetržitého odpočinku bude alespoň 24 hodin po sobě jdoucích. Nepřetržitý odpočinek u těchto zaměstnanců v období 2 navazujících týdnů nesmí být nižší než 70 hodin.

Při práci v zemědělství mohou být mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ohledně doby odpočinku opět dohodnuta určitá specifika, ale nepřetržitý odpočinek v určitém počtu hodin na týden opět být musí

Opět i pro pracovníky v zemědělství musí být dodržena doba poskytnutí nutného nepřetržitého odpočinku na pracovní týden. Zaměstnavatel a zaměstnanec si při výkonu práce v zemědělství mohou dohodnout, že nepřetržitý odpočinek bude během 3 týdnů po sobě jdoucích činit alespoň 105 hodin. Při sezónních pracích musí nepřetržití odpočinek zaměstnance z hlediska týdnů dosahovat za 6 týdnů nejméně 210 hodin.