Kteří zaměstnanci mají snížen minimální vyměřovací základ?
V systému českého zdravotního pojištění existuje několik důležitých právních mechanismů, které regulují způsob výpočtu a odvádění povinného zdravotního pojištění. Jedním z těchto mechanismů je tzv. minimální vyměřovací základ, který standardně představuje minimální částku, ze které musí být pojistné odváděno, a to bez ohledu na skutečně dosaženou výši příjmu. Zákonodárce však v určitých specifických a sociálně citlivých případech pamatuje na skupiny zaměstnanců, u kterých by mohl být tento princip nepřiměřeně zatěžující, a proto jim poskytuje úlevu formou sníženého minimálního vyměřovacího základu.
Zaměstnanci se sníženým minimálním vyměřovacím základem
Česká legislativa explicitně vymezuje několik kategorií zaměstnanců, kteří za přesně definovaných okolností mohou uplatňovat nárok na snížení minimálního vyměřovacího základu. Tento nárok přitom není automatický a často vyžaduje formální prokázání příslušných skutečností vůči zaměstnavateli. Právě zaměstnavatel, jako plátce pojistného za své zaměstnance, nese odpovědnost za správné posouzení situace a následnou aplikaci odpovídajícího postupu při výpočtu odvodů.
Poměrné snížení v případě neúplného kalendářního měsíce
V prvním případě se jedná o situaci, kdy pracovněprávní vztah netrvá po celý kalendářní měsíc. Může jít například o nástup do zaměstnání v průběhu měsíce, ukončení pracovního poměru před koncem kalendářního měsíce či jiné změny, které vedou k tomu, že zaměstnanec není v pracovním poměru plný kalendářní měsíc. V takových případech se minimální vyměřovací základ poměrně krátí, a to přesně podle počtu kalendářních dnů, po které pracovněprávní vztah v daném měsíci skutečně trval. Příslušná právní úprava tak reflektuje princip proporcionality a zajišťuje, aby zaměstnanci nebyli povinni odvádět pojistné z fiktivních příjmů za období, kdy reálně v pracovním poměru nebyli.
Dočasná pracovní neschopnost a jiné překážky v práci
Druhá významná kategorie se týká případů, kdy zaměstnanec nemohl z objektivních důvodů vykonávat práci, přestože pracovní poměr formálně trval. Zákon zde pamatuje především na situace dočasné pracovní neschopnosti, kdy zaměstnanec čerpá tzv. nemocenskou a nemůže docházet do zaměstnání. Analogicky se postupuje i v případech, kdy zaměstnanec pečuje o nemocného člena rodiny a čerpá příslušnou sociální dávku ošetřovného. V neposlední řadě sem patří také případy nařízené karantény, která představuje zvláštní režim, během něhož zaměstnanec rovněž nemůže vykonávat svou práci. Ve všech těchto situacích dochází ke snížení minimálního vyměřovacího základu o poměrnou část odpovídající kalendářním dnům, po které trvala příslušná překážka v práci.
Sociálně citlivé kategorie zaměstnanců
Třetí a nejrozsáhlejší kategorie zahrnuje rozmanité skupiny zaměstnanců, které zákonodárce považuje za hodné zvláštní ochrany z důvodů sociálních, zdravotních či rodinných. Jde především o zaměstnance, za které kromě samotného zaměstnavatele platí zdravotní pojištění také stát. Tato skupina zahrnuje například osoby s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením druhého nebo třetího stupně, u nichž by plný minimální vyměřovací základ mohl představovat nepřiměřenou zátěž.
Dále sem patří osoby důchodového věku, které z různých důvodů nemají nárok na výplatu starobního důchodu, ačkoliv dosáhly příslušné věkové hranice. Tato situace může nastat například při nesplnění potřebné doby pojištění nebo jiných zákonem stanovených podmínek.
Zvláštní ochrana pečujících osob
Samostatnou podkategorii tvoří osoby, které se věnují náročné a celodenní péči o děti. Konkrétně jde o jednotlivce, kteří osobně, celodenně a řádně pečují o dítě ve věku do 7 let, případně o dvě děti do věku 15 let. Tato úprava tak zohledňuje společenský význam péče o děti a vychází vstříc rodičům, kteří se rozhodli věnovat svůj čas a energii výchově dětí.
